Kousek nebe

Samé nebe, řekl by si člověk při prvním pohledu na výstavu. Petr Janžura má nebe téměř na všech fotografiích. Nejen že se nám modrá nad hlavou, ale nebe se mihotá ve vodě, prochází se diamantově po sněhu i v ledu, do nebe roste strom, nebe si modře nevšímá drátů. Výstavu bychom mohli procházet skoro tak, že si budeme říkat kousek nebe je tu, kousek tady, a tady také. Přesto bychom se asi párkrát zarazili – kousek nebe není všude. Někde chybí. Nebo nechybí?

Tam, kde nás „chybějící“ nebe zastaví, položíme si možná otázku, co vlastně hledáme, co to je, to nebe. A kde ten slibovaný kousek nebe hledat. V synagoze žádný kousek nebe nevidíme, ale o to více ulpíme pohledem na modrém světle běžícím po kamenech – tušíme, odkud asi přichází. Při pohledu na čistý nový sníh si možná uvědomíme, že napadal shora. A jíní na listech možná za chvilku už nebylo, protože na nebi vyšlo slunce nebo padl déšť. Je tu tedy kus nebe, nebo ne?

Většina fotografů se více či méně snaží vytvořit ze skutečnosti něco jiného, alespoň trochu nového. Nabízejí nám svůj způsob vidění, proměňují skutečnost a přetvářejí ji do artefaktu. A my sledujeme jejich pohled a konfrontujeme se svým, obohaceni nebo překvapeni pak z výstavy odcházíme. Skutečnost má tolik podob!

Fotograf Petr nepřetváří a neproměňuje. Nezve nás k prohlížení a obdivování svého díla, ale ke sledování díla někoho úplně jiného a jako průvodce nám nabízí svůj plachý úžas nad tímto dílem, svá kratičká prchavá setkání, svá zastavení.

Zastavila jsem se s otázkou po kousku nebe u těch fotek, kde nebe explicitně nevidíme. Tuším proč: ono tam totiž je – v plachém kousku světla dopadajícího na prastaré kameny potkávám fotografa, který si nosí ten kousek nebe s sebou, proto je potká, proto je vidí. Výstava nás zve k setkání fotografa s nebem a zdá se mi, že nejvíce právě s tím kouskem nebe, který si nosí všude s sebou a díky němuž i prchavé chvilky jsou setkáními. Proto je to jen kousek nebe, každý koneckonců uneseme vždycky jen ten. Vezměme si tedy každý ten svůj a chvíli se dívejme.

Martina Špinková, 2.5. 2012